Příběh o knoflíku

Abyste dostatečně pochopili jeho hloubku, musíte vědět, že:

1) si od malička schovávám knoflíky do sklenice od okurek (postupem času i do dalších sklenic, ale ta od okurek se nemění a teď je důležitější)
2) ta sklenice (jakožto i další šicí potřeby a materiál - ale jak říkám - sklenice je teď důležitější) se se mnou stěhuje kamkoli jdu. To znamená, že, vzato od teď dozadu, lokality sklenice (a taky moje a těch dalších věcí) byly v průběhu času následující: Kolín, Praha 3, Praha-západ, Praha 4, Praha 19, Bechyně - Novodvorská, Bechyně - sídliště Obránců Míru.
A právě v Bechyni před cca dvaceti lety začíná náš příběh.

Na sídlišti Obránců Míru byl naproti hasičárně pěkný menší panelák. V paneláku malý byt a v tom bytě obývák. V obýváku byla hranatá sedačka v barvě vyschlého pomeranče. Poněvadž sestávala z několika odnímatelných polštářů (prošitých knoflíky, aha!), bezvadně se po ní skákalo nebo taky šlo sundat podlouhlou vycpanou opěrku a někoho s ní přetáhnout. Ale sedět na tom u televize bez kalhot bylo vážně za trest. Dodnes mi vrtá hlavou, jak může někdo pustit na trh sedací výrobek z tak nechutně kousavého materiálu. Takže díky stěhování do většího a výměně nábytku se nám ulevilo ve všech směrech.

Než šla ta původní rozskákaná sedací souprava k likvidaci, stihla jsem z ní odpárat knoflíky s tím, že se jednou můžou k něčemu hodit.

A představte si, že o 20 let později si šiju kabátek ke kostýmu na 18. století (Domčo, ten modrý ti tím pádem dlouhodobě zapůjčím na piráty), a hledám staré knoflíky vhodné k potažení. Jako vždycky pátrám ve svojí oblíbené sklenici od okurek a tam! 22 knoflíků v barvě vyschlého pomeranče pečlivě navléknuté na niti, aby se nepoztrácely. Ideální.

Takže
1) mám radost, že nemusím kupovat knoflíky
2) mám radost, že mi tak nepříjemný kus nábytku prokázal po velmi dlouhé době službu a od teď můžu nosit na sobě kus vzpomínek na dětství (*ó, ó, slza se tlačí z kanálku*)
3) vůbec nejlepší je, že výsledek vypadá dobře (ještě aby správně fungoval, ale to se teprve uvidí)

P. S. Vím, že by se hodilo zveřejnit i fotku toho kabátu, ale nežijeme přece v dokonalém světě, žejo. Příště, přátelé.