Jak jsem vyráběla dějiny anatomie
"Vyšla mi knížka, už druhá". A pak čekám, jestli se posluchač zeptá "a cos napsala?" nebo "jak jako knížka?" a nebo jenom konstatuje "haha, dobrej fór".
Ale je to samozřejmě tak, že podklady pro knihu zpracovávám graficky a pokud nepočítám sborníky z odborných seminářů, opravdové knihy v tvrdé vazbě a s obsahem relativně srozumitelným pro běžnou populaci jsou na světě opravdu dvě.
Práce na té obsáhlejší mě ovšem dost poznamenala. Jedná se o Dějiny klasické anatomie o sedmiset stranách a skoro šestistech obrázkách. Autorem je pan profesor Antonín Doležal a v době, kdy jsme na knize pracovali, mu bylo 92 let.
A tady začíná dost hustej rok usilovného boje, počínaje generačním rozdílem, přes IT technologie až po lingvistické diskuze o obsahu.
Si asi říkáte, co má co grafik kecat do obsahu. Vždyť už dostane hotovej text po editorovi, redaktorovi a korektorech, naleje ho do formátu a nazdar bazar. Nojo, jenže u nás v pidi mini firmičce se na tohle nehraje. Má sice status vydavatelství, ale v podstatě oficiálně obsahuje jenom dva grafiky, manažera a šéfa, který se nezalekne žádné výzvy pod heslem "Ono to nějak dopadne".
Takže asi chápete, že z celého projektu nemám úplně pocit profesionálně odvedené práce, protože zpracovat obsah takového rozsahu v jednom člověku je prostě nemožný. Ale i tak to byl zážitek a celkem i zábava, nemluvě o faktu, že od dokončení knihy se ze mě stal skoro vegetarián.
Pro pochopení následujících situací je třeba podotknout, že profesor Doležal je lékař, anatom, a hlavně porodník.
Uvedl se tedy u nás v kanceláři dost nezapomenutelně. "A vy jste ta Klára? No, ukažte se mi, postavte se. Kolik měříte? A váha? Výborně, pánev perfektní, a vy jste vdaná? Děti? Tak to byste měla mít co nejdřív, ono víte co,...nemít děti je chytré, ale mít je, je moudré."
V podobném duchu probíhala většina "konzultací" prokládaných neuvěřitelnými historkami ze studií, cest po Evropě, setkání s osobnostmi, literární činnosti, rodině,...
Když jsme řešili anatomii porodu, nabídl se pan profesor, že nám to pro výukové účely předvede, donese si svoje modely kostry pánve a my si to natočíme. Upozorňuji, že u nás v laborce žijeme ve světě virtuální reality a gumových panáků. Takže když pak vytáhl z batůžku opravdovou lidskou pánev a obřadně mi podával opravdovou lidskou hlavu novorozence, kterou mám mimochodem bezpečně uloženou v kyblíku od jogurtu na stole v kanclu do teď, byl to docela zvláštní moment.
Dějiny anatomie nejsou zdaleka tak o porodech, jako o historii zkoumání lidského těla. Tedy stručně a jasně řečeno, s veškerou naturální podstatou výrazu (vzpomeňte skoro 600 obrázků), o pitvách. O všech neuvěřitelných technikách napříč prostorem i časem od starého Egypta po začátek dvacátého století.
Zrovna z Egypta si tedy pamatuju fajn zajímavost (když už dělám toho all inclusive korektora a sazeče). Že léčili rány pomocí černých mravenců. Tak si říkám, asi nějak kyselinou mravenčí nebo co? Ale ono mechanicky. Tkáň kolem rány přidrželi u sebe, nechali zakousnout mravence jako "skoby" a pak jim urvali těla. Takové organické šití.
Jinak je text doplněn o dobové anatomické rytiny neuvěřitelných uměleckých kvalit. A nesporně taky neuvěřitelné fyziologické věrnosti. Po tom, co jsem skoro půl roku zpracovávala jenom obrazové materiály otevřených těl, obnažených svalových tkání, studií orgánů, vnitřků i vnějšků úplně všeho, co má člověk v těle, najednou mi začalo dělat potíže nakrájet kus vepřového na čínu a při představě, že to jím, se mi zvedal žaludek.
Před umělci starých dob ovšem nezbývá nic jiného, než smeknout. Z jejich práce čiší pečlivost, píle a profesionalita, z které je třeba si vzít příklad. Ale nevím, jestli ještě někdy půjdu kupovat maso na guláš, aniž bych si vzpomněla na lidskou svalovinu.
Ačkoliv většina mojí práce probíhá převážně z domova, s panem profesorem jsme si dokázali vyměnit pouze pár emailů a to ještě s týdenní prodlevou, takže o nějakých video hovorech nebo online komunikaci nemohla být řeč. Přišlo mi tedy nejpohodlnější, abych na konzultace jezdila přímo k němu do bytu v Podolí.
A to byl mazec, přátelé. Obrovský dvoupatrový byt s neuvěřitelným výhledem. Na každém centimetru starožitnost, kniha, kostra, šperk, obraz, socha, diplom, medaile, vyšívaná dečka, fragmenty z cest, porcelán, staré fotografie,...
Prostě když dneska mají v uvozovkách zabydlené hotely přízvisko butique, tak u Doležalů by se to mělo právem jmenovat "butique museum".
Pan profesor měl pracovnu až úplně nahoře, kam se šlo po širokém točitém schodišti lemovaném spoustou obrazů na stěnách, se sochou nebo starobylou nádobou na každém druhém schodu. Samozřejmě až po tom, co jste vyfásli čaj, buchtu a pantofle od paní Doležalové dole v kuchyni.
Vzhledem k rozsahu knihy se z takových návštěv stala příjemná rutina a navzájem jsme se stihli trochu poznat.
Pravdou je, že v akademickém prostředí se necítím zrovna jako ryba ve vodě, praktickou zkušenost s vysokou školou nemám a zdravotnické obory jsou to poslední, co bych si kdy vybrala jako téma pro činnost designéra. Nicméně jsem stačila pochytit, že se tady hodně hraje na tituly, zásluhy a posty. Když k nám do laborky přijde návštěva, pořád nedokážu s jistotou určit, jestli se mám klanět až na zem a uctivě oslovovat "pane docente" za každou větou nebo bude lepší neformální přístup typu "Ahoj, Karle, dáš si kafe? Jo, záchody jsou dole na chodbě, počkej, půjčím ti kartu od dveří."
Naštěstí jsem měla většinou tu čest s lidmi, kteří byli dost v pohodě. Čím víc titulů, tím méně jim záleželo na nějakém speciálním zacházení a pan profesor Doležal byl takových pohodářů král. "Já jsem normálně Tonda, jakej pan profesor. Tady mi dali nějakou medaili za celoživotní přínos, klidně se podívejte, je támhle v krabici. Copak mám čas jezdit po ceremoniích? Ještě musím stihnout spoustu práce než umřu. Už jsem vám řekl, že chtějí z mého románu udělat seriál? Tak píšu dialogy." Je to člověk, na kterého budu ještě dlouho vzpomínat a doufat, že pokud se náhodou dožiju devadesátky, budu mít aspoň z poloviny tolik elánu, humoru a energie.
Asi po roce naší spolupráce byla hotová digitální verze knihy Dějiny klasické anatomie. Pak asi za týden přesázená k tisku, za dalšího půl roku došlo i na samotnou výrobu a 7. prosince 2022 se dočká slavnostního křestu na půdě Karlovy univerzity. A jelikož mě taky pozvali, možná bude další story o tom "Jak se paří v Karolinu".
Ale je to samozřejmě tak, že podklady pro knihu zpracovávám graficky a pokud nepočítám sborníky z odborných seminářů, opravdové knihy v tvrdé vazbě a s obsahem relativně srozumitelným pro běžnou populaci jsou na světě opravdu dvě.
Práce na té obsáhlejší mě ovšem dost poznamenala. Jedná se o Dějiny klasické anatomie o sedmiset stranách a skoro šestistech obrázkách. Autorem je pan profesor Antonín Doležal a v době, kdy jsme na knize pracovali, mu bylo 92 let.
A tady začíná dost hustej rok usilovného boje, počínaje generačním rozdílem, přes IT technologie až po lingvistické diskuze o obsahu.
Si asi říkáte, co má co grafik kecat do obsahu. Vždyť už dostane hotovej text po editorovi, redaktorovi a korektorech, naleje ho do formátu a nazdar bazar. Nojo, jenže u nás v pidi mini firmičce se na tohle nehraje. Má sice status vydavatelství, ale v podstatě oficiálně obsahuje jenom dva grafiky, manažera a šéfa, který se nezalekne žádné výzvy pod heslem "Ono to nějak dopadne".
Takže asi chápete, že z celého projektu nemám úplně pocit profesionálně odvedené práce, protože zpracovat obsah takového rozsahu v jednom člověku je prostě nemožný. Ale i tak to byl zážitek a celkem i zábava, nemluvě o faktu, že od dokončení knihy se ze mě stal skoro vegetarián.
Pro pochopení následujících situací je třeba podotknout, že profesor Doležal je lékař, anatom, a hlavně porodník.
Uvedl se tedy u nás v kanceláři dost nezapomenutelně. "A vy jste ta Klára? No, ukažte se mi, postavte se. Kolik měříte? A váha? Výborně, pánev perfektní, a vy jste vdaná? Děti? Tak to byste měla mít co nejdřív, ono víte co,...nemít děti je chytré, ale mít je, je moudré."
V podobném duchu probíhala většina "konzultací" prokládaných neuvěřitelnými historkami ze studií, cest po Evropě, setkání s osobnostmi, literární činnosti, rodině,...
Když jsme řešili anatomii porodu, nabídl se pan profesor, že nám to pro výukové účely předvede, donese si svoje modely kostry pánve a my si to natočíme. Upozorňuji, že u nás v laborce žijeme ve světě virtuální reality a gumových panáků. Takže když pak vytáhl z batůžku opravdovou lidskou pánev a obřadně mi podával opravdovou lidskou hlavu novorozence, kterou mám mimochodem bezpečně uloženou v kyblíku od jogurtu na stole v kanclu do teď, byl to docela zvláštní moment.
Dějiny anatomie nejsou zdaleka tak o porodech, jako o historii zkoumání lidského těla. Tedy stručně a jasně řečeno, s veškerou naturální podstatou výrazu (vzpomeňte skoro 600 obrázků), o pitvách. O všech neuvěřitelných technikách napříč prostorem i časem od starého Egypta po začátek dvacátého století.
Zrovna z Egypta si tedy pamatuju fajn zajímavost (když už dělám toho all inclusive korektora a sazeče). Že léčili rány pomocí černých mravenců. Tak si říkám, asi nějak kyselinou mravenčí nebo co? Ale ono mechanicky. Tkáň kolem rány přidrželi u sebe, nechali zakousnout mravence jako "skoby" a pak jim urvali těla. Takové organické šití.
Jinak je text doplněn o dobové anatomické rytiny neuvěřitelných uměleckých kvalit. A nesporně taky neuvěřitelné fyziologické věrnosti. Po tom, co jsem skoro půl roku zpracovávala jenom obrazové materiály otevřených těl, obnažených svalových tkání, studií orgánů, vnitřků i vnějšků úplně všeho, co má člověk v těle, najednou mi začalo dělat potíže nakrájet kus vepřového na čínu a při představě, že to jím, se mi zvedal žaludek.
Před umělci starých dob ovšem nezbývá nic jiného, než smeknout. Z jejich práce čiší pečlivost, píle a profesionalita, z které je třeba si vzít příklad. Ale nevím, jestli ještě někdy půjdu kupovat maso na guláš, aniž bych si vzpomněla na lidskou svalovinu.
Ačkoliv většina mojí práce probíhá převážně z domova, s panem profesorem jsme si dokázali vyměnit pouze pár emailů a to ještě s týdenní prodlevou, takže o nějakých video hovorech nebo online komunikaci nemohla být řeč. Přišlo mi tedy nejpohodlnější, abych na konzultace jezdila přímo k němu do bytu v Podolí.
A to byl mazec, přátelé. Obrovský dvoupatrový byt s neuvěřitelným výhledem. Na každém centimetru starožitnost, kniha, kostra, šperk, obraz, socha, diplom, medaile, vyšívaná dečka, fragmenty z cest, porcelán, staré fotografie,...
Prostě když dneska mají v uvozovkách zabydlené hotely přízvisko butique, tak u Doležalů by se to mělo právem jmenovat "butique museum".
Pan profesor měl pracovnu až úplně nahoře, kam se šlo po širokém točitém schodišti lemovaném spoustou obrazů na stěnách, se sochou nebo starobylou nádobou na každém druhém schodu. Samozřejmě až po tom, co jste vyfásli čaj, buchtu a pantofle od paní Doležalové dole v kuchyni.
Vzhledem k rozsahu knihy se z takových návštěv stala příjemná rutina a navzájem jsme se stihli trochu poznat.
Pravdou je, že v akademickém prostředí se necítím zrovna jako ryba ve vodě, praktickou zkušenost s vysokou školou nemám a zdravotnické obory jsou to poslední, co bych si kdy vybrala jako téma pro činnost designéra. Nicméně jsem stačila pochytit, že se tady hodně hraje na tituly, zásluhy a posty. Když k nám do laborky přijde návštěva, pořád nedokážu s jistotou určit, jestli se mám klanět až na zem a uctivě oslovovat "pane docente" za každou větou nebo bude lepší neformální přístup typu "Ahoj, Karle, dáš si kafe? Jo, záchody jsou dole na chodbě, počkej, půjčím ti kartu od dveří."
Naštěstí jsem měla většinou tu čest s lidmi, kteří byli dost v pohodě. Čím víc titulů, tím méně jim záleželo na nějakém speciálním zacházení a pan profesor Doležal byl takových pohodářů král. "Já jsem normálně Tonda, jakej pan profesor. Tady mi dali nějakou medaili za celoživotní přínos, klidně se podívejte, je támhle v krabici. Copak mám čas jezdit po ceremoniích? Ještě musím stihnout spoustu práce než umřu. Už jsem vám řekl, že chtějí z mého románu udělat seriál? Tak píšu dialogy." Je to člověk, na kterého budu ještě dlouho vzpomínat a doufat, že pokud se náhodou dožiju devadesátky, budu mít aspoň z poloviny tolik elánu, humoru a energie.
Asi po roce naší spolupráce byla hotová digitální verze knihy Dějiny klasické anatomie. Pak asi za týden přesázená k tisku, za dalšího půl roku došlo i na samotnou výrobu a 7. prosince 2022 se dočká slavnostního křestu na půdě Karlovy univerzity. A jelikož mě taky pozvali, možná bude další story o tom "Jak se paří v Karolinu".
Komentáře
Okomentovat