S otevřenou hlavou na věčné časy
O zkušenosti s efektem otevřené hlavy jsem se s vámi podělila v minulém textu “Co dělá improvizace s tělem a duší”. Což je ve zkratce wow! zpověď o objevování nového pohledu na svět. Tentokrát bych potřebovala zpracovat proces osvojování téhle nové dovednosti a jaké to je, zůstat v takovém nastavení nafurt.
Nutno dodat, že divadelní improvizaci se snažím věnovat více či méně intenzivně pořád, ačkoli pozoruju, že větší vliv má na můj běžný život, než že bych to dokázala přetavit v kvalitní výkon na scéně :-)
Jediné, čeho se stále nemůžu dopátrat, je chvíle, kdy se mi vypínač v hlavě nastavil do polohy “otevřeno” a zasekl se tak, že i při největším úsilí nejde vrátit zpátky. Pamatuju si, co bylo před tím a co potom, ale tenhle památný okamžik prostě ne.
Zcela jistě to byl ale další milník na cestě k objevování toho, co doopravdy jsem. Což je celkově hodně velké dobrodružství a poslední dobou se v tomto směru událo víc, než za uplynulých třicet let, ale lepší začít pozdě než nikdy.
Připadáte si jako pokusný králík ve vaší vlastní obskurní terapii.
Taky můžu říct, že na stálý stav otevřené hlavy je třeba si zvyknout. Úplně na začátku vás to vyděsí, pak zjistíte, že je to něco skvělého a chcete si to udržet a tak se do toho možná musíte občas trochu nutit a místy vás to přestává bavit. Připadáte si jako nějaký pokusný králík ve vaší vlastní obskurní terapii. Časem už vám to docela jde, ale jak se intenzivně napojujete na lidi a situace, což jste dřív nedělali, dost vás to vyčerpává a zvažujete, jestli to vůbec stojí za námahu. Tu a tam vás svádí myšlenka vrátit život zpátky na autopilota, ale (naštěstí) už to tak lehce nejde.
Postupně se ale ukáže, že to má pouze výhody a brzy se překlenete do fáze, kdy vás to začne nabíjet. Vidíte svět jako nekonečné množství možností. Zvládáte řešit nenadálé situace s lehkostí a tu a tam se přistihnete, jak jste na sebe pyšní, když jednáte s někým, kdo očividně otevřenou hlavu nemá.
Je to poklad, který si pečlivě střežím a na prohlídky beru jen opravdu vážné zájemce.
Což mi připomíná, že taky dost pravděpodobně budete muset čelit období, kdy máte potřebu svoje nově nabyté schopnosti všem cpát. Prostě jste objevili úžasnou věc a nechápete, proč to tak nedělají všichni, když by měli o tolik lepší život. Osobně jsem to ale moc dlouho nevydržela a došla k názoru, že moje hlava je otevřená způsobem, který odráží jedinečnou osobnost a stalo se to skrze aktivity, které by nefungovaly u ostatních, takže se málokdy vysvětlování, příklady a názorné ukázky setkají s pochopením. Spíš to beru jako poklad, který si pečlivě střežím a na prohlídky beru jen opravdu vážné zájemce.
Co si myslím, že si ostatní myslí nebo ode mě očekávají je neuvěřitelně svazující aneb odbočka k dětským traumatům.
Odjakživa se “Co si budou myslet lidi” zrovna v mém rodinném prostředí řešilo hodně. Nebo aspoň jsem to tak vždycky vnímala hlavně z hlediska vzhledu a vzdělání. A pokládám to za jeden ze stěžejních bloků, kterých bylo třeba se zbavit na cestě k otevřené mysli. Když se podívám zpátky, přijde mi, že jsem se většinu času chovala tak, jak jsem si myslela, že to chtějí ostatní, aniž bych o tom ale věděla. Dneska už mám leccos načteno o hypersenzitivitě a podezřívám ji, že díky ní moje dětské tělo prostě jenom nasávalo emoce, zvyky a názory ostatních trochu moc a tím vytěsnilo ty vlastní. Samozřejmě tu a tam něco prosáklo na povrch a ve výsledku jsem se docela hezky nakolejila na svojí životní dráhu (která je vlastně pořád dost nevyhraněná, ovšem o to pestřejší), ale zpracovávat svoje opravdu vlastní emoce, pocity a potřeby jsem se naučila až celkem nedávno a pořád je co zlepšovat.
V tomto směru mám dobrou zkušenost se zdroji: “Uprdelismus” a “Opovážlivá drzost být sám sebou” (Jan Menděl), “5 jazyků lásky” (Gary Chapman), podcast o nenásilné komunikaci “Nenásilný podcast” (Petr Holík a Petr Sucháček), platforma a podcast “Vysoce citliví lidé” (Eliška Henzlová) a samozřejmě dost dobře otevře hlavu i kurz improvizace (Přemysl Bukovský & kurzyherectvi.cz).
Namísto předstírání, že jsem někdo, doopravdy být sám sebou.
Místo čekání, až mi ostatní řeknou, co a kdo jsem a co mám dělat, mám všechno pevně ve vlastních rukou. Najednou poznávám svoje silné stránky (a nejenže se ukazuje, že nějaké mám, ale možná jsou úplně jiné, než jsem si vždycky myslela) a dokážu je použít podle svého (vlastního) nejlepšího vědomí a svědomí ku prospěchu věci. I když výsledek třeba není dokonalý, nemusím se kvůli tomu cítit blbě a dokážu si všechno obhájit. Vím, že jsem udělala maximum, získala zkušenosti a inspiraci pro příště.
Nemám pocit, že všichni ostatní na světě vědí všechno líp. Naopak vnímám, že nikdo není a ani si neumí představit, jaké to je být v mojí situaci a zároveň já zase nemůžu být v jeho pozici. A ve světle téhle skutečnosti naprosto pozbývá smysl porovnávání se s ostatními. Když tohle jednou vyřadíte z hlavy, stejně jako “Co si myslím, že si myslí ostatní”, vznikne vám tam takového volného místa, že najednou nebudete vědět, co s ním.
S tím se pojí ještě jedna věc, a to, jak přijmout kritiku. Pořád mě překvapuje, s jakým nadšením a vstřícností dokážu občas přijímat konstruktivní kritiku a zároveň odfiltrovat “dobře míněné” nezasvěcené rady. Dřív bych šla okamžitě brečet do kouta, protože jsem si překládala veškerá hodnocení jako útok na svojí osobu. A pořád mi to někdy ujede, protože prostě vztahovačnost máme patrně v genech a chvíli trvá, než je rozum přesvědčí. Ale už se toho umím nebát a využívat ku prospěchu.
Co považuju za nejlepší věci, které mi změna vnímání světa přinesla
Co jsem předtím nedělala a teď si bez toho nedokážu představit den:
Vstávám s úsměvem a těším se na den. V skrytu duše doufám v dostatek nečekaných situací, které zase prověří mojí schopnost improvizace.
Nenechávám se ovlivňovat okolím. Nepřemýšlím, co by na moje rozhodnutí řekl ten nebo onen. Snažím se vidět možnosti a využívat příležitosti.
Cizí lidi už mi nějak přestali vadit. Naopak sleduji situace ve veřejném prostoru, mám potřebu interagovat. Nejsem vypnutá, dokážu dobře reagovat, pomoct, uhnout se, vysvětlit.
Život se neděje jenom kolem mě, ale jsem jeho součástí.
Nehroutím se z věcí. Vím, že dělám vše, co je v mých silách a možnostech. Umím říkat ne. Nesnažím se vyřešit všechny problémy ostatních.
Nedělám si hlavu s tím, co nemůžu ovlivnit.
Beru věci tak, jak přichází a odchází. Přehnaně nepřemýšlím o tom, coby kdyby. Dotýká se mě jenom to, čemu to dovolím.
Vnímám vlastní hodnotu. Nebrzdí mě domnělé nedostatky sebe sama. Neřeším, co si myslí ostatní, jestli si můžu dovolit něco dělat nebo říkat, protože vypadám nějak nebo mám nějaké vzdělání.
Je mi jedno, jak u věcí vypadám. Chápu, co je opravdu důležité. Nezabývám se malichernostmi a tím pádem mám víc času. Dělám věci tak, jak to vyhovuje mně a odpovídá to situaci.
Daří se mi komunikovat s lidmi podle toho, co vědí. Vcítit se do jejich situace a jednat s nimi podle toho. Nebýt odpojená.
Nebojím se věci řešit osobně a na rovinu.
Zase se můžu spolehnout na intuici.
Nechávám věci náhodě, zbytečně se předem nestresuju. Věřím, že momentální situace mě povede.
Najednou dokážu přirozeně komunikovat co se mi líbí a co ne, svoje pocity a potřeby bez afektu a přetvářky. A tak, jak to cítím já a ne, jak si ostatní myslí, že bych to cítit měla.
Ze setrvačnosti se zase stalo nadšení.
Dojemný závěr
Možná spousta věcí zní trochu “ezo” a abstraktně nebo vyžadují názorné příklady, které už se do příspěvku nevešly, tak mi třeba napište, kdybyste potřebovali o něčem podiskutovat.
Nicméně nejbizarnější “ezo” pravda, kterou momentálně zažívám je, že tohle nastavení a nově nabytá sebejistota přitahuje jinou energii, lidi a příležitosti. Najednou do sebe začíná všechno zapadat a věci se rychle mění do stavu, v kterém mají být.
Když vím, co chci a je to v souladu s autentickým vnitřním nastavením, ty správné příležitosti začnou přicházet samy.
Pokud se zrovna taky trochu hledáte, možná se zdá, že vnitřní změna není navenek vidět, ale jde z vás rozdílná energie a ta přitahuje to, co přijít má.
