Co dělá improvizace s tělem a duší?

S divadelní improvizací jsem se poprvé potakala v roce 2022 a pořád mě nepřestává překvapovat, jak se tím změnil můj pohled na svět. Úplně na začátku byl tenhle pocit zvlášť intenzivní, když se mi najednou otevřela hlava jako bleskem z čistého nebe. Jak jsem mohla do té doby žít, to je mi záhadou.

Zároveň se od toho osudného okamžiku snažím tuhle změnu analyzovat a popsat. Ale vzhledem k tomu, že na různé lidi má takové otevření hlavy různé účinky (například manžel jedné z kolegyň reportuje výrazné zlepšení domácí atmosféry, druhá se dala na tvořivou činnost, třetí píše povídky, čtvrtý v práci používá divadelní principy a posunul prezentace na novou úroveň), nedá se tenhle proces jednoduše generalizovat. Navíc se patrně ani nevyhneme konfrontaci s vnitřními démony, které otevření hlavy dokáže vynést na světlo, ale taky úspěšně postrčit na cestu do šuplíku "vyřešeno". Ke svým zážitkům (za které vděčím kurzyherectvi.cz) bych každopádně měla hodně co říct i z dalších úhlů pohledu a nad rámec formátu blogového příspěvku (čti: už takhle je to dlouhý, ale abyste to aspoň trochu pochopili, nemůže to být kratší). 

Prostředí

Hlavně jste v bezpečném a přejícím prostředí. Můžete tady říct cokoliv, pokud chcete. Je to prostředí divadelní, kde je naprosto přirozené a dokonce žádoucí řešit emoce. Obě tyhle skutečnosti představují velkou změnu oproti vnějšímu světu a ze začátku to může působit jako šok. Myslím, že jsem se na to pořád úplně neadaptovala, ale je mi v tom dobře, takže se do kurzů ráda vracím.

V dramatických situacích na scéně ztrácí emoce punc životní důležitosti. Můžete si dovolit to, co se vás zrovna dotýká a co patrně nemáte v sobě zcela vyřešeno, zkoumat zvenčí a s určitým odstupem skrze vymyšlené postavy, děj a zápletku. Jste taky ve skupině lidí, kteří vás v životě neviděli. Můžete si tedy dovolit být zcela (nebo aspoň víc než normálně) sami sebou, vyjadřovat to, co se ve vás opravdu děje, opustit zažité škatulky rolí, které hrajete v každodenním životě. A věřte, že tenhle pocit svobody chcete mít na pořád. Nejradši byste si ho zasadili a zalévali a přihnojovali, aby byl stále větší a větší a nakonec se rozrostl přes celý svět.

Jak vypadá hodina

Když pominu to, že úplně na začátku se učíte zběžně základní herecké techniky (práci s hlasem, tělem, prostorem), tak se na každém setkání snažíme tvořit ve dvojicích situaci, příběh, pointu. Bez přípravy. Tak, že oba stojíme na scéně, zhluboka se nadechneme a pak už se jen navzájem inspirujeme ať už pohybem, zvukem, slovy nebo beze slov, postojem, výrazem. Je to stav, kdy se plně soustředíte na hereckého partnera. Nesmí vám uniknout jediný detail, který skrývá příležitost posunout příběh dál. Nemáte šanci utéct myšlenkami jinam. Staráte se o kolegu a on zase o vás. Nemusíte se tedy sami o sebe bát. Někdy je tenhle úkol lehčí, když dostanete předem danou emoci nebo prostředí nebo dokonce povolání, které máte hrát. 

Pak to zkoušíte pořád dokola. Ze začátku máte strašnou trému, srdce vám div nevyskočí z hrudi, obličej rudne, nevíte, co sami se sebou, natož abyste ještě stíhali vnímat někoho dalšího. Horečně přemýšlíte, co máte říct vtipného, abyste nebyli za úplného idiota, když na vás zrovna kouká dalších osm lidí a vyčítáte si, že jste se předem nepřipravili. Ale na co? I kdybyste měli v hlavě milion variant situací, pravděpodobně nastane ta miliontá první. 

A o to jde – přijít nepřipraven. Jenom tak se v improvizaci může stát cokoli. Každá příprava, předpoklad, očekávání tvoří něco, k čemu se budete stále zbytečně upínat a brzdit představivost.

Opakování dělá mistra

A jak to zkoušíte pořád dál a dál, najednou zjistíte, že vás opouští tréma. Že už se vám neklepou nohy, když víte, že za chvíli máte přijít na řadu. Najednou se nesnažíte nutně vymyslet dopředu zápletku během improvizací vašich kolegů, abyste pak nebyli za blbce. Raději bedlivě sledujete a fandíte jim. Zjistíte, že ten pocit nepředvídatelnosti je vlastně uklidňující. Víte, že pokud pak budete naplno přítomni na scéně, budete vnímat partnera, pohyb a prostor, dáte do toho všechno, co do toho v tu chvíli dát jde, dopadne to vždycky tak, jak má. A potom se nemůže stát, že byste ze sebe měli špatný pocit. 

Co z toho?

Z toho se právě stane ten efekt otevřené hlavy. Tohle vnímání se vám nezapne ve čtvrtek v šest večer a nevypne v půl devátý. Ono vám zůstane napořád. Tedy, musíte se ho snažit udržovat. Pokud se vám tohle stává kontrolovaně, dokud chodíte na kurz, není tak složité si vnímavost zachovat do další lekce. Když ale tahle “povinná” pravidelnost přestane, je hrozně snadný sklouznout do stereotypu vypnutých mozků. 

Zvlášť pokud máte monotónní práci a okolo sebe lidi, kteří vás v kreativním myšlení zrovna cíleně nepodporují. Pak se může zase docela dobře stát, že se necháte vláčet životem v režimu autopilota a znovu nad ním ztratíte kontrolu. Což je vlastně velmi pohodlné. Fungujete, a nestojí vás to žádné úsilí. Ovšem za cenu, že ztratíte spojení s okolím a hlavně sami se sebou.

Jak se to projevuje?

Jste pohotoví. Protože vnímáte líp situaci, začne se vám stávat, že hned víte, co máte říct a ne až za hodinu, kdy už je po všem.

Jste efektivnější. Protože máte otevřenou hlavu, vidíte najednou souvislosti a řešení tam, kde jste je dřív neviděli. A nemusí jít jenom o práci. Běžně se to stává u vaření, nebo naprosto mechanických činností jako je úklid nebo čištění zubů. Když takhle objevujete u starých známých aktivit nové možnosti, začne vás to víc bavit a vlastně se najednou nemůžete dočkat, až na vás zase vyjde vytírání chodby na patře, které bylo dřív za trest. Radost z práce, spokojenost se sebou, víc energie. Díky tomu postupně získáte pocit, že zvládnete cokoliv. (Ano, taky mi to zní, jako slogan ze špatné reklamy, ale fakt mám stavy, kdy oproti týdnům prokrastinace z přehnaného očekávání zažívám tak kreativně-efektivní období, že nad tím zůstává rozum stát.)

Máte lepší vztah. To je zase o tom, že se "staráte o partnera na scéně". Nově nabytá vnímavost se vám samozřejmě přenese i do komunikace s okolím. Tam, kde jste dřív pouštěli informace druhým uchem ven a předstírali zájem duchaplným "Aha!" "Vážně?" "Hm." "Fakt?", teď opravdu posloucháte, neřešíte si v hlavě svoje trable, a jak se tak naplno soustředíte na partnera, najednou o něm zjistíte spoustu nových informací. To se vám hodí, když potřebujete efektivně naplánovat další den, týden nebo společnou dovolenou, koupit mu dárek k narozeninám nebo připravit večeři, kterou opravdu ocení. Samozřejmě to funguje i naopak. Sami jste na sebe napojeni, tím pádem dokážete správně komunikovat svoje pocity a potřeby a partner na to může dobře reagovat. Nevznikají pak nedorozumění, nesprávná očekávání nebo zbytečná vztahovačnost.

Posloucháte sami sebe. Lepší vnímavost k podnětům funguje nejenom ven, ale i dovnitř. Tam, kde jste původně povrchně tápali anebo vás ani nenapadlo pozastavit se nad problémem, najednou vidíte a dokážete pochopit jasné a zřetelné signály. Mezi moje vlastní nově nabyté schopnosti patří například tyto: dokážu poznat somatické projevy stresu, umím se lépe vypořádat s emocemi, ale taky (když jsem hodně dobře napojená) přesně vím, co potřebuju jíst :-D Takže netrávím hodiny hledáním receptů a blouděním v potravinách, a získám tak víc času, který můžu věnovat duchaplnějším kreativním aktivitám.

Absolutní Svobodová

Celkově jsem si uvědomila, jak je důležité vnímání sebe, okolí, naladění lidí a kontextu. V tu chvíli mi nezbývá čas na předsudky, zbytečná hodnocení a falešná očekávání, což je absolutní svoboda a uvolnění, které mi dává možnost vidět svět v jeho čiré jednoduchosti. Zjišťuju, že život není zas tak složitý, když hodím za hlavu všechny hodnotící procesy a touhu po dokonalosti a nechám ho, ať si prostě je. 

Nemusím urputně přemýšlet nad problémem. Občas se opravdu stačí jenom uvolnit, otevřít hlavu a řešení přijde samo a často mě samotnou velmi překvapí. (Tedy, jsou dvě možnosti: buď se cítím jako laureát Nobelovky, kterého osvítilo shůry anebo jako úplný idiot, protože mě to nenapadlo už dávno).

Tohle všechno mi dává pocit, že situace prožívám naplno a nemusím si je pak v hlavě stokrát přehrávat a litovat toho či onoho. Zatím je pro mě těžké si tohle nastavení udržet a spíš se to děje výjimečně než na denní bázi, ale pracuju na tom. 

P. S. Pokud vás zajímá, jak moje změna k lepšímu pokračuje, klikněte si na: S otevřenou hlavou na věčné časy